Lidové tradice a zvyky na Šumavě
Na Šumavě a v jejím podhůří žili vždy lidé, kteří se museli vypořádat se zdejším specifickým podnebím a tomu přizpůsobovali i své zvyky, tradice i řemesla. Zajištění živobytí je stálo dvojnásobné úsilí. Tato houževnatost se promítala i do jejich způsobů oslav a zábav. Mezi ty nejvýznamnější, patřily samozřejmě nejkrásnější svátky v roce – Vánoce, ale i další svátky a slavnosti. Také řemesla si zde dlouhou dobu uchovávala svou tradici a na ní se v podstatě navazuje dodnes. Tyto obyčeje a zvyklosti teď s námi můžete poznat i vy a třeba se i inspirovat tak trochu po „šumavsku“...
-----
Vánoce
K večeři se zasedalo, až když se na nebi objevila první hvězda. Někde se s večeří čekalo, až zatroubí pastýři. Před tím, než se začalo jíst, se všichni pomodlili, vzpomněli na své blízké. Na Štědrý den se připravoval co nejprostší oběd, lidé se postili. Většinou se podávala bramborová, čočková nebo hrachová polévka či kaše. Ve štědrovečerní večeři byly především zastoupeny ty plodiny a potraviny, které symbolizovaly zdraví, hojnost, dobrou úrodu: med, česnek, jablka, moučné pokrmy, krupice, luštěniny, mák, houby. Věřilo se, že čím více chodů, tím více mandelů na poli. Pokrmů mělo být devatero. Starým obřadním pokrmem byla kaše (prosná, krupičná, hrachová), která symbolizovala hojnost. Mohly se podávat i různé druhy knedlíků, vdolky z bílé mouky s povidly, sypané perníkem, uvařené sušené švestky, hrušky a jablka, vánočka a jiné vánoční pečivo. Někde se dělaly i houby vařené na kyselo se smetanou a maštěná čočka – aby se doma držely peníze. Na stole ležely oříšky, jablka, nesměl tu chybět chléb. Počátkem 30. let 20. století měla k štědrovečerní večeři zámožná rodina na Šumavě rybí polévku, smaženou rybu s bramborem, vařené švestky, čaj se závinem nebo piškotovým dortem, ořechy, jablka. V selské rodině to byla rybí polévka, hrách s kroupami, vdolky z pšeničné mouky a ryba v černé omáčce. Po večeři se rozdělovaly skromné dárky. Čeledíni dostali vánočku, jablka a ořechy. Děti se radovaly z ovoce, ořechů, pečiva, bohatší dostávaly i dřevěné hračky. Během vánočního období se chodilo koledovat. Vánoční obchůzku, nejčastěji štědrovečerní a štěpánskou, doplňovala koleda novoroční. Dobu vánoční pak uzavírala obchůzka tříkrálová. Po koledě chodili čeledíni a děvečky, kostelníci s ministranty, kostelní zpěváci a učitelé. O Štědrém večeru chodívali po koledě pastýři i ponocní. Od hospodyň byli obdarováni. Někde troubíval pastýř v kostele před půlnoční bohoslužbou. Pastýři chodili sami nebo po skupinách a troubili pod každým oknem.
Vánoční předpovědi počasí
Z dvanácti vánočních dnů lze prý poznat počasí celého příštího roku. Podle třpytu hvězd na Štědrý večer soudili lidé o úrodě a počasí budoucího roku. Věřilo se, že je-li na Štědrý den na stromech jinovatka, budou obsypány v létě ovocem.
Vdavky
Také na Šumavě bylo rozšířené házení střevíce. Padl-li špičkou ke dveřím, měla se dotyčná vdát. Několik dívek vyrovnalo kousky housky vedle sebe. Pak zavolaly psa. Ta, jejíž kousek si vzal pes první, se měla do roka vdát. Zajímavý je zvyk počítání polínek nebo stébel slámy stržené z došků, které si dívka nandala do košíku. Sudé číslo značilo, že dostane mládence, liché číslo, že dostane vdovce. Rozšířená byla také varianta, že sudý počet znamenal vdavky, lichý, že bude ještě čekat.
Velikonoční pomlázka
Na velikonoční pondělí obcházejí kluci se šupačkami (které si dříve sami splétali, dnes v převážné většině je kupují již hotové) domy, kde bydlí děvčata. Dívky jsou vyšupány a ještě za to dávají chlapcům obarvená vajíčka. Chlapci chodí jednotlivě, nebo v partách, košíky se jim utěšeně plní. Dříve se vajíčka barvila převážně v přírodních barvách (cibulové slupky, obilí) nyní se používají různá barviva.
Úroda a hospodářství
Úrodu obilí hospodář předpovídal tak, že po večeři ukrojil krajíc chleba a skývu housky. Do každého zarazil nůž. Když do rána chytil více rezu nůž v chlebu, měla být velká úroda žita, když v housce, měla se urodit pšenice. Na cestě ze Zálezel do Malenic stála boží muka. Tomu, kdo z nich o Štědrém dni o půlnoci naškrabal holými prsty maltu a nasypal ji dobytku do žlabu, měly krávy hodně dojit. Aby se urodilo hojně ovoce, třásli chlapci ráno na Zdíkovsku v sadu stromy a volali: „Obvazujte se, hrušky – švestky – jabloně i třešničky! Nebudete-li se obvazovati, posekáme vás – zejtra bude mráz!“ Na Zdíkovsku se kvůli dobré dojivosti vytíral žlab živou kočkou. V Olšovicích na Prachaticku se kravám dával ořech a vdolek, aby měly po celý rok dobré mléko. Pokud ráno dal hospodář kousek housky psu, ten byl ostražitý, hospodyně. V Podeřišti na Prachaticku dostával kohout nebo houser od hospodyně kousek česneku, neboť se prý potom drůbež celý rok dařila.
Masopustní průvod s maskami
Průvod je zpravidla v sobotu nebo v neděli před Popeleční středou. Masky se shromáždí a pak obcházejí jednotlivé domy až do pozdních odpoledních hodin. Zahrají, zatancují a pokračují dál.
Posvícení
Jedna z nejvýznamnějších událostí na vsi v dřívějších dobách. Tančilo se po hospodách. Druhý den byla tzv. "pěkná" neboli mladé posvícení. Opět se tančilo po hospodách odpoledne až přes půlnoc, někdy i do rána. Ženy měly plné ruce práce, nesměla chyběla chybět pečená husa a koláče. Hospodyňky pečou "hnětýnky", které jsou různě zdobeny.
Mikuláš
Mikulášské obchůzky v předvečer svátku svatého Mikuláše - 5. prosince. Po vesnici chodil Mikuláš (někdy i více) v doprovodu anděla a několika čertů. V majetnějších rodinách uděloval dětem jablka, ořechy, později i fíky a drobné hračky. Zvyk se zachovává i v současnosti, kdy několik skupin dětí obchází rodiny s malými dětmi. Rodiče připravují před dveře nadílku, kterou pak jejich ratolesti dostanou "od Mikuláše". Mikuláš se ptá, jak se děti celý rok chovaly, jestli poslouchaly a pak následuje výplata od čerta nebo nadílka od Mikuláše.
Obchůzka Tří králů
V současné době v předvečer svátku Tří králů navštěvují jednotlivé domy tři králové. Označují domovní dveře písmeny K+M+B+letopočet (správné označení bylo původně CH+M+B, což česky znamená Kristus žehnej tomuto domu). Přezpívají písničku My tři králové, my jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám. V současné době chodí králové dospělí, v dřívějších dobách chodily koledovat děti.
Stavění máje
Zvyk stavění máje byl dříve mnohem rozšířenější než dnes. Po vztyčení je májka střežena před přespolními škůdci. A její ochránci zpravidla hlídají u ohně. Májka stojí do konce května. Dříve bylo velkou tradicí v obci pořádání májových oslav tzv. Máječků. Nacvičovala se převážně Česká beseda, kterou tancovalo osm párů (dva kruhy po čtyřech párech). Máječky se konaly v neděli. Průvod krojovaných párů šel obcí.
Velikonoce
Zelený čtvrtek – Na šumavě se tento den mělo pojíst něco zeleného, jako například špenát z kopřiv nebo řeřicha potoční s vejci. Sel se hrách, aby nebyl červivý. Pekly se jidáše a mazaly medem. Dívky se tento den před východem slunce myla rosou nebo v potoce. Na Velký pátek se nesmělo hýbat se zemí, stavení se světila svěcenou vodou, aby lidé byli chráněni před neštěstím a od zlých lidí. Lidé nosili do polí posvěcené ratolesti z Květné neděle a modlili se, za zachování úrody. Byl to také den přísného postu. Lidé navštěvovali kostely a účastnili se obřadů a pobožností křížové cesty. O Velkém pátku a Bílé sobotě se modlili v kostele u božího hrobu, u kterého například v Kašperských Horách stáli čestnou stráž uniformovaní členové spolku ostrostřelců a veteránů. Lidé se toho dne také modlili u křížů a líbali na sochách pět Kristových ran. V domech a hospodářstvích se dělal velký úklid, peklo se a barvila se vajíčka. V noci před nedělí velikonoční si chlapci odnášeli vajíčka od těch děvčat, s kterými tančili o masopustu. Zvláštní význam měla vajíčka, která slepice snesly na Zelený čtvrtek. Hospodyně značila a dávala spolu s bochánky k posvěcení v kostele o Božím hodu velikonočním. Lidé na Šumavě dodržovali také starý zvyk vzájemného ťukání vajíčky, tzv. „pekání“. Dělali to doma, nebo často také venku před kostelem po skončení slavné mše svaté na Boží hod. Uzavíraly se sázky o to, čí vejce se ukáže jako silnější. Ten, jehož vajíčko přežilo bez úhony, získal vejce poraženého. Vajíčko se drželo tak, aby mezi prsty byla jen malá plocha vajíčka volná. Podobně se vajíčko naťukávalo mincí. K tomu se váže i pověra, kdy před obědem na Boží hod si ťukali s vajíčky manželé. Čí vajíčko se dřív prokleplo, ten prý zemřel dřív než ten druhý. Navíc, před svátečním obědem se měl na lačný žaludek pojíst kousek z posvěcených velikonočních vajíček, které kněz předtím požehnal dopoledne v kostele. K obědu na Boží hod se na horní Šumavě podávala hovězí polévka s rýží, dále hovězí se zelím, vepřové s knedlíky a nakonec koblihy. Po obědě šel hospodář do polí, kde zasadil posvěcenou ratolest z Květné neděle, aby pole byla chráněna před kroupami a jinou nepřízní počasí. I na Šumavě se probouzelo jaro pomlázkou. Zejména o pondělí velikonočním šlehali v podhůří chlapci děvčata, aby byla zdráva a svěží. O Velikonočním pondělí chodívali chlapci se svými milými na vycházku, šli třeba i k muzice do hostince, kde platili veškerou útratu. Ale chodilo se i navštívit kapličky a křížky v okolí.
Šest postních nedělí předcházejících svátku velikonoc – každá měla své jméno a bylo stanoveno co se o nich mělo provádět. Vařila se zvláštní jídla – např. pučálka z namočeného a usmaženého hrachu, nebo o „smrtelné“ neděli mládež vynášela figurínu ze slámy na dřevěné tyči. Tuto „smrtku“ oblečenou do starých hadrů donesli k potoku a tam ji vhodili. Na „květnou“ neděli (poslední před Velikonocemi) se v kostelích světily proutky jívy (kočiček) a další ratolesti jako například větvičky dubu.
Na Zelený čtvrtek se na polích zaséval hrách i zelí, protože se věřilo, že se dobře urodí. Ve stejný den také včelaři vybírali plástve, a kdo tento med snědl, toho prý neuštknul had. Mladé dívky se po ránu myly rosou nebo vodou z potoka, aby byla hezká, hospodyně pekly velikonoční jidáše a pomazávali je medem.
Na Velký pátek obcházel hospodář stavení se sekerou a na každý práh třikrát udeřil, také pro ochranu před zlými silami.
O Bílé sobotě se každý snažil získat oharek z „pálení Jidáše“, který léčil a chránil stavení.
Filipojakubská noc (z 30. dubna na 1. května)
Hospodáři dávali před stavení (hlavně před vchod do chléva) drny, aby tak zabránili vstoupit čarodějnicím. V některých vsích se zapalovaly veliké ohně , kde se „upalovaly čarodějnice“. Někde tomu tak ale bylo až 24. června na svátek sv. Jana Křtitele. Tuto noc také starší lidé vystupovali na kopce, protože se věřilo, že čím více ohňů uvidí, tím déle budou živi.
Letnice – svatodušní svátky
Jde o křesťanský svátek (navazující však na ještě starší židovský svátek) slavený 50 dnů po Velikonocích a 10 dnů po Nanebevstoupení Páně. Výpočet data slavení svatodušních svátků je závislý na výpočtu výpočtu data Velikonoc, který se však liší v západní a východní církvi. V roce 2016 tak tento den připadá na 15. května v západní, respektive na 19. června ve východní církvi. Až do Druhého vatikánského koncilu se svatodušní svátky slavily v katolické církvi po dva dny a svatodušní pondělí bylo zasvěceným svátkem i v první Československé republice. V tyto dny bylo tradicí žehnat křestní vodu, křtít a biřmovat. Na Šumavě se v těchto dnech udržoval zvyk při němž chlapci, kteří pásli dobytek, se svým „předzpěvákem“ obcházeli stavení ve vsi a dívky je polévaly vodou. Potom dostávali tito hoši v domě třeba špek, mléko a vejce a někdy i peníze. Závěrem se odebrali do hospody se „usušit“ J Někde se konal v době letnic závod na vyzdobených neosedlaných koních.. Také hra „na krále“ byla o letnicích rozšířenou zábavou. Směrodatné pro jednotlivé role zůčastněných bývalo pořadí, v jakém chlapci ráno vyhnali na pastvu. První byl „král“ a poslední „žába“. Tuto „žábu“ pak vozili na káře celou vsí a u některých stavení jí i vykoupali ve vodě nebo vyváleli v bahně.
Tradiční řemesla
Dřevařství
Od pradávna spjaté s Šumavou. Těžba dřeva byla náročná a nebezpečná. Pracovalo se v malých skupinách po dvou až čtyřech lidech, samotná těžba představovala řadu úkonů, například poražení, odvětvení, oškrábání, stahování, svážení.. Ze dřeva se vyráběly posléze různé nástroje, nářadí, nábytek, stavěli se z něj domy, ale vyráběla se z něj například i obuv. Na Šumavě hlavně dřeváky a nejšle. Dřeváky se nosily spíše v šumavském podhůří, převážně tam, kde žili Češi. Nejšle - pantofle s dřevěnou podrážkou a koženým svrchním dílem bývaly častější v horách, tam kde se hovořilo německy. Dřeváky se i vyvážely do Bavorska.
Textilnictví, tkalcovství, lnářství
Len se vyséval na mnoha polích na Šumavě. Po dozrání se vytrhával i s kořeny, aby vlákno bylo co nejdelší, rozložil se na poli a nechal pořádně proschnout. Uschlý len se pomlátil cepem a pročesal na velkých železných drhlenech. Na podzim se stonky lnu nechávaly máčet několik týdnů a znovu sušit, aby byl připraven pro dlouhé zimní večery, kdy se předlo. K výrobě lněné příze se dá použít asi jenom 10% vláken, zbytek je koudel (k výrobě hrubších vláken) a pazdeří. Předení vyžadovalo zručnost a trpělivost, pracovalo se na kolovratu. Příze se pomocí motovidla převíjela do přaden. Takto připravená příze se ještě propírala, aby se dosáhlo co nejpevnějších nití. Až poté byla připravena pro tkalce, což byla skoro výhradně mužská práce, jen málokdy tkaly i ženy. Velké množství tkalců se svým řemeslem zabývalo jen v zimě, zatímco v teplých měsících se starali o svoje hospodářství. Z jemnějšího plátna se šily košile, pleny nebo třeba povlaky na peřiny, z hrubého pak pracovní haleny, kalhoty a pytle. Na Šumavě se tkalo také na barevné osnově – šedé nebo tmavě modré. Podle barvy se jim říkávalo modrá bavlněnka, na Prachaticku byly nazývány volarky nebo voralky. Z Jaroškova zase pochází tkanina, kde se po jednom řádku střídá modrá a červená barva, takže látka působí měňavým dojmem. Dalším prastarým materiálem pak bylo konopí a vlna ovcí. Teprve později se, hlavně v devatenáctém století, začínají používat další textilní materiály, a to hlavně bavlna a hedvábí. V oblasti mezi Vimperkem, Volyní a Prachaticemi se objevuje v kanafasech také motiv tenkého červeného a modrého proužku vystupujícího z hladké plátnové osnovy. Proužkové motivy dovolovaly vytvořit zajímavý typ sukní, takzvané kolovanky, kdy při dolních okrajích sukní byly umístěny barevné pruhy střídajících se barev a směrem vzhůru k pasu byla sukně jednobarevná. Na Šumavě a v podhůří se setkáme se sukněmi se širokým modrým pruhem při dolním okraji zejména v okolí Prachatic, Vlachova Březí a Zdíkova.
Kovářství
Na Šumavě to bylo jedno z nejváženějších řemesel. Kováři a jejich ženy bývali také velmi často ranhojiči nebo zvěrolékaři. Běžnými kovářskými výrobky byly sekery, kleště, kladiva,motyky, lopaty, kosy či hřebíky. Kováři také kovali vozy a dobytek.
Krajkářství
Na Šumavě bylo nejrozšířenější paličkování, tyto krajky se používaly převážně na oděvy šlechty a nejbohatších měšťanů. V chudých podhorských oblastech Šumavy proto byla tato výroba brána jako celkem běžný přivýdělek.
Sklářství
Šumava je sklářství zaslíbená oblast, kde se jí dařilo taktéž odpradávna. Díky dostupnosti velkého množství dřeva, křemene, potaše ( získáván z popela spáleného dřeva) i šikovným rukám zdejších lidí si šumavští skláři a jejich výrobky vydobyli věhlas široko daleko i za hranicemi naší země. Tradice sklářství na Šumavě dovolila produkci i dnes již méně známých artiklů jako jsou páteříky - korálky vyráběné do růžence a duté sklo jako číše, poháry a humpeny. Sklárna uživila množství profesí, huťmistra, foukaře (foukače), brusiče, malířa a rdalší pomocníky. V oblasti střední Šumavy na Kašperskohorsku jsou v 15. století známy dvě sklárny. V roce 1461 je jmenována sklárna v Zadní Lhotě ( dnes patrně Skelná Huť), která byla ale již roku 1489 pustá a k roku 1494 je doložena sklárna u Mochova ( je uváděná ještě v roce 1564 ). Jedná se pravděpodobně o sklárnu na Onom Světě, která zde pracovala až do třicetileté války. Mezi hlavní výrobky šumavských skláren v 15. století patřily opět především pateříky, dále skleněná kolečka do oken a v malé míře duté sklo. Podpora sklářského průmyslu byla na Šumavě vždy velká, neboť dávala práci mnoha lidem. Bohužel dnes již je to jen ozvěna minulosti.
Smolařství
Toto řemeslo obnášelo získávání smoly zevnitř stromů. Získávala se ze starších stromů, nejčastěji borovic. Strom se pomocí specifické sekery zbavil kůry a navrtával se nebo nasekával. Pak se smola seškrábala škrabkou do vaku, tavila se a čistila. Po zatvrdnutí se prodávala bednářům, loďařům, ševcům i řemeslníkům vyrábějícím sudy. Používala se k výrobě nejen lepidel, ale i mýdel, kolomazu i léků.
Kolomaznictví
Šlo o výrobu dehtu a kolomazu v peci, kde se úlomky ztuhlé pryskyřice, odštěpky loučí a borovicová polena měnila v dehtovou hmotu zachytávanou následně do nádob. V podstatě byla kolomaz směsí dehtů s plnivy a třeba mletým vápencem a živočišnými tuky atp. Větší rozšíření na Šumavě již od středověku. Dehtů se používalo jako impregnačních látek,kolomaz byla jediným univerzálním mazadlem předindustriální Evropy.
Knihtisk
Šumava je známá i díky knihtisku, především a hlavně díky Vimperku, kde se toto řemeslo váže až do doby roku 1484, kdy zde potulný pasovský tiskař Jan Alacraw vydal dvě ladinsky psané knihy a navrch první český tištěný kalendář. Mimochodem Vimperk je i druhým městem v naší historii, kde se začaly knihy tisknout. Knihtisk tu byl poté na vzestupu ještě více v letech následujících po roku 1855, kdy zde Johann Steinbrenner začal tisknout své knihy a postupně je dostal do celého svcěta. Známé i za hranicemi jsou například miniaturní knihy, tzv. kolibříky, populární v arabském světě – díky takto tištěným verzím Koránu. V dnešní době má sice knihtisk ve Vimperku dávno slávu za sebou, ale mrtvý stále ještě není díky místním menším firmám, snažícím se udržet a rozvíjet tuto tradici i tváří v tvář elektronickému boomu přijímání a konzumování informací.
