Šumavská flóra

Díky své jedinečnosti, čistému vzduchu, různorodosti biotopů a snaze ochránit toto bohatství, je Šumava i dnes přirozeným domovem i pro mnoho rostlin , keřů, trav i lesů. Najdeme zde rašeliniště, údolní luhy, podmáčené smrčiny, suťové smíšené lesy, ekosystémy jezerních karů, vzácná přirozená, většinou mokřadní a mrazová bezlesí, nelesní prameništní systémy a ekosystémy stojatých a tekoucích vod. Vegetační stupňovitost je dnes ale přirozeně roztříštěna především přeměnou původních lesních společenstev na převážně smrkové kultury a také částečným odlesněním krajiny.

Pokud jde o oblast současné Šumavy (včetně oblastí CHKO a NP Šumava), celkový odhadovaný počet rostlinných organismů zde žijících je odhadován na přibližně 1260 a z toho se v rámci vlastního národního parku vyskytuje více jak 500 druhů, z čehož je 69 chráněných druhů. Ve vlhkém klimatu šumavských lesů se daří mnoha druhům hub včetně dřevokazných, k nimž se řadí např. vzácná modralka laponská.

Více než 60% území CHKO Šumava pokrývají lesy, přičemž hlavní dřevinou (cca 70%) je smrk, jemuž vyhovují zdejší specifické klimatické podmínky i složení půd. Dále jsou hojně zastoupeny buk a jedle. Typické jsou pro Šumavu porosty pralesovitého charakteru se stromy až 400 let starými (Boubínský prales). V nadmořských výškách od 1 200 m najdeme už pouze klimatické smrčiny s malým podílem tzv. vtroušených dřevin. Z hojně se vyskytujících křovin je známá brusnice borůvka, zimolez černý nebo líska obecná. Většina ochranářsky významných, ohrožených a chráněných druhů (cca 80 %) je soustředěna v nelesních formacích, a z těch opět mají největší význam ekosystémy lučního bezlesí.

Současná flóra a vegetace se v podstatě zformovala v posledních 15 - 20 tis. letech v období pozdního glaciálu a v postglaciálu. Na sklonku posledního glaciálu a v nejranějších fázích holocénu se také začala, v podobě pramenných močálů, tvořit většina velkých šumavských rašelinišť. Bezlesá tundra byla postupně vystřídána lesem. Ustálením klimatu v podstatě skončilo období utváření původní flóry, která co do složení vznikala převážně z místních zdrojů.

Kromě již asi zcela vyhynulého hořečku mnohotvarého pravého se Šumava nemůže pochlubit žádným dalším úzce lokálním endemitem. Přesto je však její území jádrem výskytu čtyř endemických rostlinných organismů se širším rozšířením v rámci Českoněmecké vysočiny. Jde o oměj šalamounek, hořeček mnohotvarý český, zvonečník černý a zvláštní poddruh prstnatce májového – prstnatec májový rašelinný.
Najdeme zde také např. vrchovištní druhy - břízu trpasličí, suchopýrek trsnatý, šichu oboupohlavnou a pak např. sítinu trojklannou, kyhanku sivolistou, vlochyni bahenní, rosnatku anglickou, ostřici bažinnou, blatnici bahenní, suchopýrek alpský, šídlatku jezerní a, plavun pučivou a mnoho dalších.
Zvláštní skupinou jsou druhy s tzv. boreálně-sarmatským typem rozšíření, které v glaciálu migrovaly do střední Evropy z východní části kontinentu. Na Šumavě k nim patří např. dnes již vyhynulý všivec žezlovitý, vrba borůvkovitá, rojovník bahenní, ptačinec dlouholistý, popelivka sibiřská a třtina nachová .Velká většina z nich je dnes soustředěna jen v kotlině horní Vltavy a toto území je tak jedinečné v kontextu celé Šumavy.

Zajímavým rysem šumavské květeny je relativně vysoký podíl prvků alpského původu. Jejich příliv na Šumavu začal zřejmě už v průběhu posledního glaciálu a pokračoval pak v několika dalších vlnách hluboko do období postglaciálu. Je zde celá řada druhů, charakteristických dnes pro subalpinská společenstí v jezerních karech, a druhů s dnešním výskytem v druhotném bezlesí vyšších poloh, např. psineček skalní, hořec panonský, vrba velkolistá, koprníček bezobalný, bojínek švýcarský, starček podalpský a řada dalších. Pozdější vlna alpské imigrace (cca před 8 - 6 tisíci léty) z jižně položených oblastí na sever a která směřovala na Šumavu výhradně přes Novohradské hory, přinesla sem řadu lesních, ale i nelesních druhů. Především však ale zasáhla jen jihovýchodní část pohoří, a tak je dnes lesní květena této části Šumavy v mnoha ohledech příbuznější květeně Novohradských hor než květeně SZ Šumavy. Takto byla květena JV Šumavy obohacena např. o řeřišnici trojlistou, kerblík lesklý, meruzalku alpskou, kýchavici bílou, pryskyřník omějolistý a pravděpodobně i šafrán bělokvětý, známý dnes z několika lokalit roztroušených po celém území Šumavy. Některé z nich, jako např. dřípatka horská, kamzičník rakouský, pryskyřník platanolistý, lipnice Chaixova najdeme i na území severozápadní Šumavy. Alpského původu jsou ovšem na Šumavě i desítky dalších druhů od zcela obecných a běžných, jako je třtina chloupkatá, podbělice alpská, řeřišničník Hallerův a prha chlumní, ale také druhy méně běžné až vzácné, jako je např. chrpa horská, jestřábník oranžový, čípek objímavý, vrbovka nící a další.

Na druhé straně je severozápadní část Šumavy a Předšumaví oproti JV Šumavě relativně obohacena například o mokrýše vstřícnolistého, sítinu ostrokvětou, sítinu kostrbatou, vrance jedlového, žebrovici různolistou, svízel hercynskou aj.

Přirozená lesní vegetace

K přirozené lesní vegetaci patří květnaté bučiny a jedliny, původně celoplošně rozšířené. Jde o porosty tvořené směsí smrku a buku, s menším zastoupením jedle a s příměsí javoru klenu a jilmu drsného. Jde o značně pestrá společenstva s bylinným patrem až o 30 - 50 druzích, mj. svízel vonný, kopytník evropský, vraní oko čtyřlisté, četná je ale i kyčelnice devítilistá, samorostlík klasnatý, a ohrožený lýkovec jedovatý nebo lilie zlatohlávek.

Smrčiny jsou původním lesním společenstvem nad 1 200 m nadmořské výšky, pokrývající jen nejvyšší šumavské hřebeny a vrcholy. Stromové patro tvoří původní šumavský ekotyp smrku s vtroušeným jeřábem, v podrostu většinou dominuje třtina chloupkatá. Velmi charakteristické je mechové patro, v němž dominují Dicranum scoparium a Polytrichum formosum, důležitými indikačními druhy jsou játrovky rodu Barbilophozia. Na lokálně příznivějších stanovištích (např. v jezerních karech, na terénních tvarech konkávního charakteru) jsou vytvořeny vysokobylinné kapradinové smrčiny s dominantní papratkou alpínskou. Přirozené porosty se velkoplošně a v typické podobě dochovaly zejména na hřebenu Plechého a Třístoličníku, jinde jen v menších fragmentech (Pramen Vltavy, západní svahy Mokrůvky, karoidy na podvrcholových svazích Špičáku a Plattenhausenu, jihovýchodní podvrcholový svah Lakabergu), mimo NP Šumava ještě na východním podvrcholovém svahu Boubína a roztroušeně v hraničním hřebenu Královského hvozdu.

Na území NP Šumava k nim jsou také podmáčené smrčiny a jedliny, které zaujímají větší plochy v návaznosti na rašeliniště, stejně tak jako kontaktní rašelinné smrčiny. Údolní olšiny (případně smrkové olšiny) s dominující olší šedou zasahují do nižších částí Šumavy podél větších toků. Suťové a roklinové lesy jsou listnaté nebo smíšené porosty s vysokým podílem javorů a jilmu drsného ve stupni květnatých bučin. Bory a borové březiny porůstají malé plochy skalních ostrožen a kamenných moří, zejména v Povydří nebo v údolí Losenice. Nejvýznamnější azonální vegetační formací Šumavy jsou společenstva rašelinišť.

Na Šumavě rozlišujeme navíc rašeliniště dvou typů:
- slatiniště - rašelinné louky a prameništní rašeliniště
- rašeliniště, či jinak též vrchovištní rašeliniště - tzv. údolní vrchoviště (luhy – staré údolí Vltavského systému) nebo náhorní vrchoviště (slatě - např. Šumavské pláně).
Společným znakem vegetace obou hlavních skupin vrchovišť je dominance značně variabilních populací borovic z okruhu Pinus mugo - Pinus rotundata, propojených navíc hybridizací i s Pinus sylvestris. 

Společenstev v šumavských jezerních karech tvoří subalpinská krátkostébelná travinná a keříčková společenstva, skalní klečové porosty, vysokobylinné kapradinové nivy a vysokostébelné subalpinské trávníky na úpatí skalních stupňů. Dále je zde velmi cenný a složitý vegetační komplex Šumavských plání, kde je velká koncentrace rašeliništ v různých stadiích rašelinotvorné sukcese, včetně značně živých prameništních rašeliništních lokalit, rašelinných a podmáčených smrčin, suťové smrčiny, bezlesé sutě a vzácná přirozená mokřadní a mrazová luční bezlesí (luční subalpinská prameniště).

Navíc komplex vodní, mokřadní, bažinné a rašeliništní vegetace v Hornovltavské kotlině tvoří společenstva vzplývavých a ponořených rostlin tekoucích vod, bažinných vysokostébelných i nízkostébelných ostřicových porostů, poříčních rákosin, vysokobylinných nivních luk, pobřežních a bažinných vysokobylinných porostů, mnohdy rozsáhlých křovitých porostů tavolníku vrbolistého, rašelinných březin, roztroušených bažinných a v neposlední řadě též údolních blatkových rašelinišť.
Velmi významná, hodnotná a od Šumavy prakticky neodmyslitelná jsou společenstva lučního bezlesí. Toto bezlesí má vesměs značně přirozený charakter. Jde především o vlhké, podmáčené a rašelinné louky až luční rašeliniště (také vysokobylinné nivní louky), louky a pastviny (psinečkové, trojštětové a rdesnové horské louky, krátkostébelné pastviny), travinná společenstva a keříčková společenstva vřesovištních a kamenitých lad.

Jak je vidět Šumava má co nabídnout pro všechny milovníky přírody, přijeďte si vychutnat jedinečnost a klid, poznejte Šumavu a její nádhernou flóru!