Pratur - Agresivní boss

Pratury si prohlédněte na vlastní oči třeba při společném výletu s dětmi v oboře u obce Křišťanov na Prachaticku. Více zde

------

 

Zajímavosti:

Mohutné zvíře, vyhynulý zástupce rodu Bos.

V Evropě byl pratur velmi rozšířeným lovným zvířetem. Již v průběhu doby kamenné před 200 až 100 tisíci lety patřil k nejčastější kořisti neandrtálského člověka a později i člověka současného.

V mnoha starověkých kulturách byl pratur důležitou součástí náboženského kultu. Asyřané, Babylóňané a Egypťané pokládali pratura za symbol síly, moci a vznešenosti. Vyobrazení boha v podobě pratura pocházející z římského období byla nalezena na řadě míst jižní Evropy, Anglie i Malé Asie. Rohy praturů jsou dodnes zobrazovány na přilbách germánských válečníků, i když archeologové předpokládají, že ve skutečnosti byly na severských helmách používány spíše k rituálním účelům. Římané popisovali pratury jako obyvatele hlubokých lesů a bažin.

Lov a šíření domácího skotu v dalších staletích vedly k vyhubení praturů v mnoha oblastech Evropy. Jak se pratur stával vzácnějším, jeho lov byl spíše výsadou. Přestože pratury chránily výnosy králů, již v 6. a 10. století vymizel v západní Evropě, ve 13. až 15. století pak ve střední a východní Evropě. Posledním místem, kde pratuři přežili, bylo Polsko. Také tam však v průběhu 13. století došlo k silnému poklesu jejich populace. Později už byl pratur rozšířen pouze v rozsáhlých lesních komplexech v Mazovsku. Na sklonku 16. století přežili pratuři již jen v Jaktorowském lese, kde poslední samice uhynula v roce 1627.

Členové stáda se vzájemně poznávali především čichem. Pratuři spásali především traviny a byliny. Na jaře a v létě se pratuři živili trávou, bylinami, pupeny a listím. Na podzim požírali i žaludy, v zimě pak i větve a suché listí. Ve složení potravy byl pratur nenáročný a nevybíravý.

V meziválečném Německu se o znovuvyšlechtění snažili ve 20. a 30. letech 20. století bratři Lutz a Heinz Heckové, první z nich byl ředitelem zoologické zahrady v Berlíně, druhý ředitelem zoologické zahrady v Mnichově. Oba pracovali na zpětném křížení pratura nezávisle na sobě. Vybrali primitivní plemena skotu, která nesla co nejvíce znaků vyhynulého pratura, a vzájemným křížením se snažili získat u potomků takovou kombinaci znaků, která se vyhynulému praturovi co nejvíce přiblíží. Oba bratři se lišili výběrem použitých plemen, výsledkem byl takzvaný Heckův skot. Ten však v mnoha parametrech vykazuje řadu odlišností od původních praturů. Především býci nedosahují mohutnosti ani celkových proporcí původního pratura, který byl dlouhonohý a lehce stavěný. Zvířata mají rovněž výrazně kratší rohy i lebku. Navíc vykazují i některé nevhodné prvky chování. Především velmi výraznou míru agresivity během soubojů.

Na území současné České republiky byl pratur velmi hojně rozšířený a nyní je zde zpětně vyšlechtěný pratur chován například v zooparku Chomutov, na Šumavě v oboře u obce Křišťanov na Prachaticku nebo ve středočeských Milovicích.

Popis

Jednalo se o mohutné zvíře dosahující kohoutkové výšky ke 2 metrům a hmotnosti 800 až 1000 kg. Býci měli krátkou černou srst s šedivým či nažloutlým pruhem přes celý hřbet, krávy hnědočervenou.

Kromě nepřeberného množství jednotlivých kostí se podařilo archeologům objevit i patnáct v podstatě kompletních koster praturů, několik rohů a dokonce i srst. Kromě těchto nálezů pomohla při rekonstrukci vzhledu pratura i řada nástěnných maleb.

Býci praturů dosahovali hmotnosti od 800 do 1000 kilogramů, samice byly zhruba o čtvrtinu menší. Jejich výšku uvádějí autoři v posledních letech od 160 do 170 centimetrů, u krav přibližně 150 centimetrů. Pro tento druh je charakteristický mohutný krk a hluboký hrudník, jehož délka dosahovala přibližně kohoutkové výšky zvířete. Pratuři se vyznačovali mohutnější přední částí těla, rovným hřbetem a nápadně štíhlýma, vysokýma nohama.

Srst praturů byla hladká a krátká. V zimě však zhoustla a znatelně se prodloužila. Býci se vyznačovali černou srstí s šedivým nebo nažloutlým úhořím pruhem na zádech a bílým okolím nozder a tlamy. Samice byly hnědočervené, stejně jako mláďata.

Mohutné rohy praturů byly šedivé nebo slonovinově zbarvené s černou špičkou. Jejich tvar se někdy označuje jako lyrovitý. Rohy vyrůstají z lebky do stran, poté se stáčejí směrem kupředu a mírně dovnitř. Špičky rohů se někdy mohou stáčet směrem vzhůru. Rohy býků bývaly větší než u pratuřích krav.

Zdroj:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pratur

http://www.ceska-krajina.cz/klicove-druhy/pratur-bos-primigenius/